Momenty, které mi nastavily laťku
Facilitaci jsem si zamilovala dřív, než jsem pro ni měla jméno. Po prvním setkání s facilitací v Praze na konferenci jsem věděla, že tohle chci dělat a šla si za tím. Největší inspiraci a laťku, jak má facilitace vypadat, jsem si brzy odnesla od Bohumily Baštecké na jejím kurzu Individualizace služeb, aneb umíme plánovat a domlouvat se, a o několik let později na kurzu Facilitace spolupráce při individuálním plánování, oba pořádal Quip. Nejsilnější aha moment jsem si od Bohumily odnesla ten, že bez jasně stanoveného cíle se jako facilitátorka se skupinou nikam nedostanu. Může to znít jako samozřejmost, ale kolikrát jsem od té doby seděla na setkání, které nemělo cíl, a sledovala, jak se pomalu rozplývá do ztracena a s ním i energie účastníků.
Kde facilitaci dělám a proč o ní píšu
Facilitaci jsem začala postupně dělat v praxi – porady, setkání, workshopy, kazuistické semináře, kulaté stoly či odborná fóra. Nejčastěji facilituji v sociálním sektoru, ale také občas zabrousím do jiných oblastí. Je to příjemné oživení a mnohdy velká výzva. Postupně jsem o facilitaci začala učit pracovníky ze sociálního a školského sektoru a později jsem přidala i téma grafické neboli vizuální facilitace, která mi s facilitací přišla jako úžasná dvojice pro práci se skupinou.
A protože moje nadšení bylo veliké, napsala jsem o facilitaci diplomku na UP Olomouc – letos je tomu právě deset let. Byla o využití facilitace při individuálním plánování v sociálních službách. Tehdy u nás k tomuto tématu prakticky neexistovala žádná odborná diskuze, se kterou bych mohla výsledky porovnat. Práci jsem psala jednak kvůli propagaci tématu a také proto, že mě trápil rozpor, který jsem v praxi pořád viděla: individuální plánování bylo tehdy téměř deset let dané zákonem, existovala k němu spousta metodik a kurzů, a přesto mnoho služeb bralo individuální plánování jako zbytečnou byrokracii, která se dělala bez skutečného zapojení člověka, o kterého jde.
Zajímalo mě, jestli a jak dokáže facilitace udělat z individuálního plánování živý nástroj. Zkoumala jsem to v Chráněném bydlení Naplno, kde tehdy už dva roky facilitovali plánovací schůzky. Potvrdilo mi to moje zkušenosti, že facilitace sama o sobě není řešení pro všechno, ale pomáhá zapojit člověka a jeho blízké do vlastního plánu mnohem víc, než když si klíčový pracovník jen sedne s člověkem a něco zapíše do počítače.
Jak poznat, že facilitace plánovacích schůzek funguje
Úspěch nepoznáme jen podle toho, jak hladce schůzka proběhla a jaké na ní bylo skvělé občerstvení. Poznáme to podle toho, jak tam lidem bylo, nakolik se dokázali otevřeně vyjádřit k důležitým věcem a jak byl vyvážený prostor pro odborníky a rodinu, kamarády, blízké. A také podle toho, co se stane poté. Zda z toho příjemného setkání s bábovkou vzejdou kroky, které povedou k tomu, co člověk skutečně chce a potřebuje.
Klíčové je, nakolik se nám podaří vytvořit bezpečné prostředí a zapojit hlas člověka, o kterého na plánovací schůzce či na případové konferenci jde. Pomáhají nám v tom principy plánovacích schůzek zaměřených na člověka, kterým nás před mnoha lety učili kolegové ze zahraničí: nepodcenit přípravu, pozvat ty správné lidi, vybrat nejvhodnější prostředí pro daného člověka. Myslet na to, abychom průběh schůzky individuálně přizpůsobili jeho potřebám. Pak se mohou dít divy a na schůzce to vypadá, že jde vše samo.
Proč je facilitace plánovacích schůzek můj favorit
Facilituji mnoho různých formátů setkání, ale stále ze všeho nejradši mám facilitaci plánovacích schůzek pro lidi, kteří potřebují podporu druhých. Mám jich za sebou už hodně a každá další mě stále více utvrzuje v tom, že tahle práce má obrovský smysl. Čím více těchto schůzek facilituji, tím více tomu věřím. Někdy s nadsázkou říkám, že kdyby lidi věděli, jak moc mě to baví, tak by to brali jako můj koníček a nemohla bych za to ani poslat fakturu.
Pro facilitaci plánovacích schůzek používám metody z plánování zaměřeného na člověka. Nejčastěji metody MAPA a CESTA, které se mi hned od počátku moc líbily. Po 18 letech v praxi je vnímám jako silné nástroje, které dobře použité dělají bez nadsázky zázraky: mění lidem život, obrušují hrany mezi lidmi kolem stolu, citlivě provázejí náročnými tématy a hledají společné cesty.
A jako silné nástroje je popisují i ti, kdo je zažili přímo u stolu. Konkrétně to popsala například veřejná opatrovnice Petra Cihlářová, která si nás s kolegou Michalem Grigou přizvala k plánovací schůzce pro pana M.:
Situaci pana M. jsem jako veřejná opatrovnice řešila delší dobu a nevěděli jsme, jak dál. Facilitace pro mě byla úplně nová zkušenost. Bylo vytvořeno bezpečné prostředí, kde jsme se cítili komfortně, a velmi důležité bylo zastavit se a dvě hodiny se intenzivně věnovat jednomu člověku. Bylo úžasné vidět, jak se do diskuze aktivně zapojuje i pan M. a slyšet jeho názor, pohled a potřeby.
Nejsilnější vzpomínku na facilitovanou plánovací schůzku mi napsala Milena Němcová, koordinátorka platformy Naděje pro autismus, na setkání pro svou dceru Lucku:
Dodnes vzpomínám na tu první, kde byla Lucka s nejstarší sestrou, se mnou a manželem a také lidmi, kteří tehdy s Luckou pracovali. Nedovedla jsem si představit, jak se Lucka zapojí. 17ti letá dívka nám tam ale doslova vyrostla před očima. Poprvé v životě zažila, že jí někdo vykal. Že všichni, co tam byli, nahlas vyslovili, co na ní oceňují, čeho si váží. A tak i ona sama dokázala formulovat, co ji těší, čemu se chce věnovat a v čem potřebuje pomoc! Ze setkání odcházel každý s úkolem, ke kterému se sám zavázal tak, aby cíle nezůstaly jen na papíře.
Naposledy jsem si to ověřila nedávno v jedné sociální službě na plánovací schůzce, kde jsme použili právě metodu MAPA. Službu jsem provázela od prvních informací o tom, co to plánovací schůzky zaměřené na člověka jsou, přes nezbytnou přípravu až po koordinaci facilitace a vizuální facilitace tohoto konkrétního setkání. Schůzky jsou vždy individuální, ale znovu, jako už snad posté, to bylo na konci stejné: přes počáteční obavy všech zúčastněných zaznívala vděčnost – od člověka, pro kterého jsme plánovali, od jeho rodiny i od pracovníků. Lidé říkali krásná slova vzájemného ocenění a poděkování, která nastavují to skutečné partnerství a společnou cestu vpřed. A službě to otevřelo úplně novou cestu: chtějí takhle plánovat se všemi lidmi, kterým služba pomáhá, protože v tom vidí smysl. Jak otevřeně popsala sociální pracovnice:
Tak teď vidím, že ty dosavadní věci v individuálním plánu už jsou dost mimo. Budeme teď společně pracovat na tom, co je pro paní daleko důležitější.
Na webu postupně přibývají fotky z plánovacích schůzek i další reference od skutečných lidí, kterým facilitace změnila život. Mrkněte na ně. Třeba se také odvážíte udělat krok ke změně individuálního plánování z formální podoby na něco, co může být takto silným nástrojem změny. Věřte, že vás to bude i více bavit.
