Původně jsem stavařka

Když se mě lidé na kurzech zeptají, co jsem vystudovala, a já odpovím, že jsem původně stavařka, skoro vždycky se rozesmějí. Asi si nedokážou dost dobře představit, jak se od stavařiny dá dojít k plánování zaměřenému na člověka, facilitaci a velkým papírům plným barevných obrázků. A nejsem v tom sama: z mé zkušenosti je většina lidí, kteří dnes pracují v sociální oblasti, původním povoláním někdo úplně jiný, a to, co si přinesli odjinud, se jim v práci s lidmi často hodí víc, než čekali. Mně to dnes dává čím dál větší smysl. Stavařina mě naučila vidět stavbu vcelku a přitom nepřehlédnout detail, kreslit rovné čáry a psát pěkná písmenka, a to všechno dnes s fixou v ruce u papíru velkého jako půlka zdi využiji skoro každý den.

Ve stavebnictví jsem přitom vydržela necelé dva roky. Jako malá holka jsem chtěla být zdravotní sestrou, jenže rodiče se báli, že to pro mě bude příliš náročná práce, a tak jsem šla po tátovi na stavařinu. Pak přišlo deset let se mzdami, fakturami a evidencí zboží, většinou během mateřské, kdy jsem k fakturám zasedala, až děti usnuly. Právě děti mi ale ukázaly směr: touha být u lidí, kterou jsem jako holka odložila, se ozvala znovu, tentokrát už nahlas. Začala jsem studovat pedagogiku a v roce 2006 jsem nastoupila do denního stacionáře pro dospělé, kteří potřebují podporu v běžném dni, nejdřív jako animátorka, což si dnes většina lidí představí spíš u hotelového bazénu, a později jako sociální pracovnice s individuálním plánováním na starosti.

Jeli jsme do Prahy všem ukázat

S kolegou Jaromírem Maštalířem jsme byli přesvědčení, že lépe to dělat nejde. Lidé ve stacionáři měli plány na rozvoj motoriky a rozumových schopností a program jsme vymýšleli s nasazením zájezdových delegátů. S tímhle přesvědčením jsme vyrazili do Prahy na kurz Plánování zaměřené na člověka, který pořádal Quip. Samozřejmě s pocitem, že jim tam všem ukážeme, jak se to dělá.

Na kurzu jsme potkali Relu Chábovou, lektorku, která se později stala mou dlouholetou mentorkou. S Jaromírem jsme jí horlivě vyprávěli o našich individuálních plánech a byli jsme na ně náležitě pyšní, třeba na to, jak jednoho mladého muže už dlouho (a zatím bez výsledku) učíme zavazovat tkaničky. Rela se na nás podívala a zeptala se: „A proč to děláte?" Podstatu otázky jsme vůbec nepochopili a odpověděli jsme s jistotou lidí, kteří to přece dělají dobře: „No protože je to důležité!" A Rela se klidně zeptala znovu:

„A proč? A pro koho?"

Na tu druhou otázku jsme tehdy odpověď neměli a po třech dnech kurzu nám spadla brada. Dobrá služba je něco úplně jiného než lidi celý den zabavit. Pletení košíků a hraní na kytaru jsou zábava, jenže člověka v životě nikam moc neposunou, a k samostatnosti už vůbec ne. Řečeno stavařsky: pečlivě jsme vymalovali dům, který neměl pořádné základy. Byl to dost drsný náraz a zároveň ten nejužitečnější, jaký mě v práci potkal, a po skončení kurzu jsme začali pracovat úplně jinak.

📷 Fotografie 1

Dnes si při té vzpomínce hlavně uvědomuji, že jsme tehdy nebyli špatní pracovníci. Dělali jsme svoji práci s nasazením a tak dobře, jak jsme v tu chvíli uměli, jen jsme neviděli svá slepá místa. Přesně tak to potkávám ve službách i dnes: lidé dělají svou práci, jak nejlépe dovedou, a někdy stačí jedna dobře položená otázka od někoho zvenku, aby uviděli, co jim zůstávalo skryté. Rela ji tehdy položila nám a já se dnes snažím být tou, kdo ji klade dalším.

Učit se u zdroje, a hlavně na sobě

Měla jsem štěstí na lidi. V roce 2008 jsem byla na konferenci Pro změnu, kterou pořádal Quip, pak přišlo setkání s Johnem O'Brienem, jedním ze zakladatelů plánování zaměřeného na člověka. Následoval výcvik v evropském projektu New Paths to Inclusion, kde nás plánování zaměřené na člověka učili přímo lektoři z Helen Sanderson Associates a Inclusive Solutions z Velké Británie. Dodnes si pamatuji, jak mě fascinovalo, že lektoři všechno nejdřív ukazovali na sobě a my jsme si každý nástroj osahali sami na sobě dřív, než jsme ho vzali do služby. Takhle učím dodnes, protože na vlastní kůži se toho naučíme nejvíc.

A u toho všeho mě pohltila láska k facilitaci, tedy vedení skupiny tak, aby se všichni zapojili a došli ke společnému výsledku. Na jedné konferenci v Praze jsem seděla a koukala, co všechno dokáže jedna žena v místnosti plné lidí udělat, aby poslouchali, zapojovali se a tvořili, a v hlavě jsem měla jedinou myšlenku: nevím jak a nevím, kdo mě to naučí, ale tohle chci umět. Jak jsem se nakonec dostala k fixám a velkým papírům, na to se podíváme v příštím díle.

Roky v terénu

Následovaly roky, kdy jsem pracovala jako terénní sociální pracovnice v Poradně Quip, učila a konzultovala po Česku i na Slovensku. V rámci mezinárodních projektů jsem se s kolegy dostala k tématu svéprávnosti a pracovali jsme na Bílé a Černé knize i na publikaci Dobrá praxe v opatrovnictví. Naučila jsem se připravovat a učit kurzy v inkluzivní lektorské dvojici, tedy s kolegou, který do nich přinášel vlastní zkušenost člověka, o kterém odborníci obvykle mluví, místo aby mluvili s ním. Provázela jsem služby, které se z velkých ústavů měnily na menší domácnosti v běžných obcích. Ve Zlínském kraji mi nejvíc utkvěl jeden muž, který v ústavu neměl z obce nikoho. Po přestěhování do chráněného bydlení se z něj stal fanoušek místního fotbalového klubu, a později dokonce takový, kterého ostatní fanoušci vzali mezi sebe. Pro mě je to nejlepší obrázek toho, oč v transformaci jde: aby člověk měl své místo mezi lidmi. Nová budova je k tomu jen lešení.

Posledních šest let jsem pracovala v Centru komunitních služeb Pro život, které vzniklo transformací Domova Svojšice, kam jsem kdysi jako nezávislá zprostředkovatelka jezdila spolu s kolegy opatrně ťukat na dveře s kvalitou života a plánováním zaměřeným na člověka. Tehdy byly ty dveře pevně zavřené a moc věcí na zlepšení kvality života lidí v tom ústavu se nepodařilo realizovat. Až po deseti letech a změnách ve vedení ústavu se věci daly konečně do pohybu. Lidé, u jejichž cesty ven z ústavu jsem stála na úplném začátku, dnes využívají služby, ve kterých jsem pracovala. Takové oblouky mi připomínají, že i to, co vypadá zabetonovaně, se jednou pohnout může.

Proč teď vlastní cestou

Když jsem plánování zaměřené na člověka pár let učila, všimla jsem si jedné nepříjemné věci: na kurzech bylo všechno krásné a inspirativní, jenže v praxi toho zbylo málo. Doma lidi pohltí běžný chod služby, nemají kolem sebe spojence a nakreslený kruh vztahů skončí v šuplíku. Proto jsem od září na volné noze. Už nechci jen přijet, odškolit a odjet. Chci se službami, školami i rodinami, které o to stojí, plánování zaměřené na člověka žít tak dlouho, dokud v něm nebudou samostatné, a zároveň se znovu učit u zdroje a přinášet sem, co se ve světě mezitím posunulo.

Stavařina mě naučila, že dům se nestaví od střechy. Proto začínám tam, kde služba opravdu je, a spolu hledáme, kde se dá postavit o patro výš.

V dalších dílech téhle série se k jednotlivým zastávkám vrátím podrobněji: k facilitaci, k rodičům, ke svéprávnosti i k tomu, co dělám jinak teď. A jestli u vás plánování zaměřené na člověka taky leží v šuplíku, nebo ho teprve chcete začít, napište mi. Ráda se přijedu podívat, jak to u vás chodí, a společně najdeme, kde začít.

Víc o mně najdete na stránce O mně.

vizuální facilitace

Jak jsem se od stavařiny dostala k plánování zaměřenému na člověka

Inspirace z praxe jednou za měsíc