Bariéry a překážky máme často ve své hlavě
Článek otevírám příběhem. Milena Němcová stála v roce 2010 s rodinou před otázkou, kterou zná mnoho rodičů: co bude s dcerou Luckou po škole. Kolem sebe slyšeli hlavně to, co Lucka nezvládne. K plánování zaměřenému na člověka se tehdy dostala přes organizaci Quip a po letech mi o tom Milena Němcová napsala:
Tehdy jsme se doma intenzivně zabývali otázkou, co a jak dál po škole bude pro dceru nejlepší. (…) Otevřely se nám nové obzory, osvobodili jsme se od potřeby plnit obvyklá očekávání společnosti. Bylo mi jasné, že tohle je cesta pro Lucku, pro naši rodinu. Dokázali jsme tak hodit za hlavu limity, které nás brzdily a házely do reality, že řada věcí nebude NIKDY, PROTOŽE AUTISMUS a další omezení.
To „NIKDY, PROTOŽE AUTISMUS“ mi zní v hlavě často, když přijdu do sociální služby, když učím na kurzu nebo když diskutuji s druhými lidmi. Nikdo to většinou neříká ze zlé vůle. Odborníci jsou zvyklí vycházet z diagnózy a z toho, co člověk dnes neumí. Plánování zaměřené na člověka ale začíná jinde: u toho, kdo člověk je, co ho baví, v čem je dobrý a jak chce žít. A tím se otevírají dveře, o kterých jsme si mysleli, že jsou zavřené.
Co je plánování zaměřené na člověka
Plánování zaměřené na člověka (anglicky person-centred planning, odtud zkratka PCP, někdy se používá i PZČ) je způsob práce, ve kterém se s člověkem a jeho blízkými učíme, jak chce žít, a pak spolu děláme konkrétní kroky, aby tak žít mohl. Britská průkopnice Helen Sanderson mluví o trvalém naslouchání a učení se tomu, co je pro člověka důležité teď i do budoucna. Mně se nejvíc líbí, že celé PCP shrnula do dvou otázek:
Kdo jsi a kdo jsme my ve tvém životě?
Co můžeme udělat spolu, abys měl lepší život teď i v budoucnu?
John O’Brien, jeden ze zakladatelů PCP, to při své návštěvě Prahy v roce 2008 v rozhovoru pro Quip popsal jako soubor rozhovorů. Hledáme v nich, jakou podporu dát a jaké příležitosti otevřít, aby člověka ostatní viděli jako dobrého přítele a přínosného občana. Nejde tedy jen o to, co člověk potřebuje. Jde i o to, co může dát druhým.
A co plánování zaměřené na člověka není? Není to formulář, není to jedna metoda a není to ani Rogersova psychoterapie (Přístup zaměřený na osobu), se kterou se často plete. Psychoterapie pomáhá člověku uvnitř. Plánování zaměřené na člověka mu pomáhá najít místo mezi lidmi.
Odkud se plánování zaměřené na člověka vzalo
PCP vzniklo na přelomu 70. a 80. let v USA a Kanadě. Malá skupina lidí kolem Johna O’Briena a Connie Lyle O’Brien, Beth Mount, Marshy Forest, Jacka Pearpointa, Judith Snow a Michaela Smulla hledala cestu, jak dostat lidi s postižením z ústavů do běžného života a děti ze zvláštních škol do běžných tříd. Stáli na myšlence, že i lidé s postižením mají žít běžný život mezi ostatními. Z té doby pocházejí metody, které používám dodnes, například MAPA a CESTA. Ve Velké Británii, v USA nebo na Novém Zélandu je dnes PCP součástí zákonů, pravidel nebo státních strategií.
Do Česka přišlo s transformací ústavů. Vládní koncepce z roku 2007 chtěla, aby se situace každého obyvatele ústavu znovu naplánovala s ohledem na jeho osobní představy. V roce 2008 učil v Praze John O’Brien, po něm britské lektorky a lektoři z Helen Sanderson Associates a Inclusive Solutions, u kterých jsem se učila i já. Českých publikací o PCP zatím není mnoho. V roce 2022 jsme s kolegy z Univerzity Palackého vydali Rukověť kariérového poradce žáků se SVP, kde velkou část věnujeme nástrojům PCP při přechodu žáků ze školy do dospělosti, včetně příběhů a fotek ze škol. Letos vyšla nová česká kniha o PCP od Mileny Johnové s názvem Plánování zaměřené na člověka v sociální práci a službách. Tu vřele doporučuji jako skvělý teoretický základ.
Čím se plánování zaměřené na člověka liší od běžného individuálního plánování
Povinnost individuálně plánovat dal sociálním službám zákon před dvaceti lety. Když dnes přijedu do sociální služby, slýchám na začátku dvě věty. První zní: „To už dávno děláme, přece máme individuální plánování.“ Druhá: „Individuální plánování máme, ale nějak nám nedává smysl. Pořád lidi něco učíme a nikam to nevede, nebo s nimi pořád něco děláme a nebaví je to. Chtělo by to vzít z jiného konce.“ Já jsem kdysi patřila k těm prvním. Byla jsem přesvědčená, že lidi do plánování plně zapojujeme a děláme to nejlépe jak to jde (více se dočtete v článku o mé cestě). Ono ale nejde jen o to, že s člověkem a jeho rodinou mluvíme. Jde o to, jak a o čem s nimi mluvíme, na jakých hodnotách stavíme spolupráci, jestli jsme ochotní vykročit ze stereotypů a jestli opravdu věříme, že všichni lidé mají své pevné a ceněné místo ve společnosti.
A to je jádro rozdílu. Běžné plánování se ptá, s čím může služba člověku pomoct. Plánování zaměřené na člověka se ptá, jaký život chce člověk žít, a služba je jen jedna z cest, jak se tam dostat. Srovnání bod po bodu najdete na stránce o plánování zaměřeném na člověka. Individuální plán přitom nikdo nezahazuje. Mění se to, jak vzniká a co v něm stojí. S tím počítá i doporučený postup MPSV z roku 2022: plánovat podle přání a osobních cílů člověka a s jeho blízkými.
Pozor ale na větu „to už dávno děláme“. Michael Smull si už v roce 2000 všiml, že se PCP stalo módou a dělá ho podle svých slov skoro každý. Jenže přepsat v hlavičce formuláře „individuální“ na „zaměřené na člověka“ nestačí. Poznáte to jednoduše: změnilo se po plánování v životě člověka něco, co by si sám přál? A je to víc než nová košile ve skříni?
Jak to vypadá v praxi
Plánování zaměřené na člověka má dvě podoby a potřebujeme obě.
Velké plánovací setkání se hodí pro chvíle, kdy člověk stojí před velkou změnou nebo je v situaci, která není dobrá, a ani on, ani lidé kolem něj nevědí, kam se pohnout. Takové setkání pomůže rozkrýt důležité oblasti a naplánovat kroky do budoucna. Lidé na něj skoro vždycky přicházejí s obavami, zvlášť když je to první plánovací schůzka pro službu, pro rodinu nebo pro samotného člověka. Často ty obavy pramení z pocitu, že se bude zase mluvit hlavně o problémech. Pak se ale na velkém papíře na zdi začne skládat příběh člověka, jeho sen, jeho dary i to, čeho se bojí, a atmosféra v místnosti se promění. Rodina, kamarádi i pracovníci najednou mluví o stejném člověku a o stejné budoucnosti. Setkání nekončí jen hezkým pocitem, ale kroky, ke kterým se lidé sami přihlásí. Jak to vypadá na plánovacích schůzkách, popisuji v navazujícím článku.
Myšlení zaměřené na člověka pro každý den. Většina práce se totiž neodehrává na velkých setkáních, ale v obyčejných dnech: u snídaně, ve třídě, v bytě člověka. Tady pomáhají drobné nástroje, které rozvinuli hlavně Michael Smull a Helen Sanderson. Profil na jednu stránku, který si nový asistent přečte dřív, než poprvé zazvoní u dveří. Kruh vztahů, který ukáže, jaké lidi má člověk kolem sebe a jak mu s nimi je. A také jestli je mezi nimi někdo, kdo za to není placený. Nebo prosté oddělení toho, na čem člověku záleží, od toho, co hlídá jeho zdraví. Tyto nástroje nejsou jen pro velké životní změny, dají se používat se všemi lidmi, které podporujete.
Helen Sanderson Associates dělí svou práci do čtyř oblastí: objevovat, co je pro člověka důležité, plánovat, jednat a pravidelně se ohlížet, jak to jde. Já je vnímám jako kruh, který se pořád opakuje, protože lidé se mění a jejich plán s nimi.
Co to přináší a co to chce
Plánování zaměřené na člověka se v zahraničí zkoumá přes dvacet let. Asi nejcitovanější je anglická studie, která dva roky sledovala 93 lidí s mentálním postižením. Po zavedení PCP se jim rozšířil okruh lidí, se kterými se stýkali, chodili víc mezi lidi a měli víc příležitostí vybírat si. V USA porovnali data od 22 000 lidí s postižením: ti, kdo se na svém plánu skutečně podíleli, na tom byli lépe se zdravím i s pocitem, že mají život pod kontrolou. Výzkumníci jsou přitom střízliví. Přehled šestnácti studií mluví o pozitivním, ale mírném účinku a kritici upozorňují, že bez změny v tom, jak služba funguje, zůstane i dobrý plán na papíře.
Co to chce? Odhodlání a víru, že je to možné. Milena Johnová ve své knize ukazuje na příbězích konkrétních lidí, že obrat v jejich životě způsobila vize lepšího života, víra, že se jí dá dosáhnout, a odhodlání vložit do toho energii, i když okolí tvrdilo, že to nejde. Zakladatelé metody MAPA Marsha Forest a Jack Pearpoint chtějí po facilitátorech, aby byli „na 150 % přesvědčeni“, že plné začlenění je možné pro všechny. Podle mých zkušeností je tohle opravdu nezbytný předpoklad a všechno ostatní se dá naučit.
Článek jsem otevřela příběhem rodiny, tak jím i skončím. Milena Němcová po letech napsala:
Naší rodině přineslo ‚Plánování‘ klid, objevování a radost. Potvrzení, že NIC NENÍ NEMOŽNÉ, když stavíme na darech a nadáních, které rozvíjíme. Že se tak postupně začnou posouvat i ty oblasti, ve kterých odborníci konstatovali, že tady už končíme a dál se nedostaneme.
Tímto článkem otevírám sérii o plánování zaměřeném na člověka. V dalších dílech se podíváme například na to, jak konkrétně může PCP využít sociální služba, jaké jsou zkušenosti škol, které se do toho pustily, co přináší rodinám a lidem, o které jde, a jak PCP zavádět, aby neskončilo v šuplíku.
Chcete vědět víc už teď? Podívejte se na stránku Plánování zaměřené na člověka nebo na stránku Plánovací schůzky pro rodiny.
Pokud přemýšlíte, jestli by plánování zaměřené na člověka pomohlo i vám, vaší rodině nebo vašemu týmu, napište mi. Probereme, co řešíte, a najdeme, jak začít.
Zdroje a další čtení
Milena Johnová: Plánování zaměřené na člověka v sociální práci a službách, Portál 2026Jaromír Maštalíř, Daniela Maštalířová, Veronika Škopová, Pavlína Baslerová: Rukověť kariérového poradce žáků se SVP – individuální plánování a tranzitní program, Univerzita Palackého v Olomouci 2022 (zdarma online)
John O’Brien: Původ plánování zaměřeného na člověka, překlad Milena Johnová
České překlady textů zakladatelů PCP (knihovna Quip, odkaz najdete i na webu organizace Rytmus)
MPSV: Doporučený postup č. 3/2022 Individuální plánování
Helen Sanderson: Person Centred Planning: Key Features and Approaches, 2000
NDTi: Introduction to Person-centred Planning, 2020
Přehled výzkumů: Ratti a kol., 2016
Dvouletá anglická studie: Robertson a kol., 2006
