S Míšou jsme dlouholeté kamarádky a občas se protne i naše profesní praxe. Viděly jsme se po dlouhé době, a to byla dobrá příležitost k rozhovoru o mnoha věcech. Přináším zde tu část rozhovoru o plánování zaměřeném na člověka ve škole i v rodině a o tom, co napomáhá spolupráci školy a rodiny.
Míšo, ty dlouhodobě znáš a používáš plánování zaměřené na člověka. Jak ses k tomuto přístupu vůbec dostala a kdy to bylo?
K plánování zaměřenému na člověka jsem se dostala díky svému synovi Dominikovi, který je člověk s kombinovaným postižením. Bylo to určitě už tak před 20 lety, když bylo synovi kolem 15 let. Tehdy jsem přišla do kontaktu s lidmi, kteří tento koncept do Česka přinesli a já jsem jej mohla začít objevovat.
Vzpomínám si, že jsme začínali jednotlivými nástroji – úplně první byla komunikační tabulka a profil na jednu stránku. Zásadní zlom pro mě ale nebyly jen nástroje samotné, ale celý ten koncept a přístup. Plánování zaměřené na člověka je především způsob myšlení. Učí nás nedívat se na to, co ve vztahu k člověku s postižením nefunguje, jako na konečnou nebo neřešitelnou věc, ale vidět na základě toho pozitivní cesty ven.
První krůčky v praxi jsi tedy udělala se svým dospívajícím synem, kterého jsi znala celý jeho život. V čem bylo konkrétně jiné zkusit tyto nové nástroje jako profil a komunikační tabulku přímo s ním? Přineslo to nějaké změny?
Začala jsem se na věci dívat úplně jinak. Pochopila jsem, že to není důvod k panice, když dítěti nerozumím nebo nevím jak dál, ale že se na potíže mohu podívat s nadějí, protože z nich lze najít cestu.
Zároveň mi to dalo možnost pozorovat svého syna – a později i žáky ve škole – jinýma očima. Nahlížet na problémový projev jako na volání o pomoc, které má svůj konkrétní kořen. Ptát se, proč to ten člověk dělá a co nám tím říká, když to pravděpodobně neumí vyjádřit jinak. Většinou člověk zjistí, že příčiny leží v našem přístupu, chování nebo okolnostech, ze kterých se ten člověk sám neumí dostat.
Tehdy mi docházelo, že například agresivita namířená vůči okolí nebo sobě samému není součástí diagnózy. Je to projev, který má svou příčinu a je možné ji odstranit, když přijdeme na to, kde leží. Plánování zaměřené na člověka je pro mě způsob, jak příčiny zjišťovat.
Když jsi zjistila, jak hluboce to funguje u syna, začala jsi tento přístup šířit nebo používat i jinde, například ve své profesi?
Na pět let jsem tehdy odešla ze školství a pracovala v sociálních službách ve středisku podpory inkluze. Tam jsem se naučila detailní metodiku jednotlivých nástrojů. Když jsem se pak vrátila k učení, hodně se mi to hodilo.
Celé mi to přesně zapadlo do etapy mého dalšího vzdělávání a ovlivnilo to mou učitelskou profesi. V té době jsem procházela kurzy programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení a zaměřovala se na to, jak vypadá celý proces učení. Přístup plánování zaměřeného na člověka do toho smysluplně zapadl.
V učitelské praxi jsem hledala způsoby, jak při výuce zjišťovat, co by děti nejlépe potřebovaly, aby se cítily v pohodě a mohly se učit. Mozek se totiž učí tehdy, když je člověk v bezpečí a přijímaný. Ovlivnilo mě to na obě strany – jak v rodičovské roli a hledání služeb pro syna, tak v práci s celou školní třídou, a to nejen u dětí se speciálními potřebami, ale obecně u všech dětí.
Učitelé ve školách často říkají, že na takové věci není čas a mají moc práce. Jak se ti povedlo tento přístup do školy vnést, co konkrétně jste vyzkoušeli a co to dalo dětem a tobě?
Zatížení učitelů je ve škole opravdu enormní a nutně potřebují podporu – zejména fungování v týmu. A to, jakým způsobem se bude každé dítě ve třídě učit znalostem i dovednostem, je otázkou dobrého plánování a dobrého stanovení cílů. Plánování zaměřené na člověka mi jako učiteli v tom může velmi pomoci – pomůže mi zjišťovat silné i slabé stránky dítěte, u těch slabých zároveň i to, co se osvědčilo nebo co funguje, co dítě potřebuje. (Ruku v ruce s tím to zjišťuje i dítě samotné, což je na tom nejcennější).
Začala jsem používat například profil na jednu stránku. Ten je skvělý pro budování kvalitního třídního klimatu a pocitu bezpečí pro všechny děti. Aby si spolužáci navzájem rozuměli a chápali, proč se dítě s postižením projevuje tak, jak se projevuje. Tvorba profilu v celé třídě je sice náročná na čas, energii i trpělivost, ale nejdůležitější je právě ta cesta k němu. Během procesu si děti uvědomí spoustu věcí o sobě i o druhých a učí se vzájemnému respektu. Nejde o to mít jen hotový papír, ale o to, aby si děti navzájem porozuměly a uměly formulovat, s čím potřebují pomoct a v čem je jim dobře.
Použila jsi kromě profilu na jednu stránku i další konkrétní nástroje z plánování zaměřeného na člověka?
Hodně jsem začala používat komunikační tabulku. Nejdříve sloužila mně jako přehledný záznamník toho, co na dětech pozoruji při práci nebo při řešení konfliktů. Psala jsem si tam nápady, proč dané dítě takto reaguje, co bychom mohli s asistentem vyzkoušet a jaká byla následná reflexe.
Více než rok pracuji v běžné základní škole jako tandemová učitelka a učím zejména jednu dívku s mentálním postižením. Tam tuto komunikační tabulku sdílíme v elektronické podobě přímo s maminkou i speciálním pedagogem. Společně nad tím mluvíme a hledáme nápady. Je to obrovsky efektivní, protože nepopisujeme jen problémy, ale hledáme konkrétní funkční přístupy. Navíc je pro mě tato tabulka skvělým podkladem pro vytváření kvalitního individuálního vzdělávacího plánu (IVP).
Jak se na tyto méně běžné postupy dívali ostatní pedagogové a další zaměstnanci školy? Dařilo se ti je do toho nějak zapojit a zajímalo je, jak plánování zaměřené na člověka ve škole použít?
Byla bych moc ráda, kdybychom nad tím všichni společně přemýšleli, ale takhle snadno to v praxi nefunguje. Sdílela jsem to například s kolegyní, se kterou učím v tandemu. Byla svědkem schůzky s rodiči začleňované dívky, kde jsem použila nástroj „Funguje / Nefunguje“. Původně měla ze schůzky strach, protože si to nedovedla představit, ale díky struktuře rozhovoru byla nakonec úplně v klidu a žasla nad tím, jak jednání probíhalo.
U profilů na jednu stránku se mi stávalo, že to kolegové zvědavě četli a docházelo jim, že to má hlubší smysl. Nicméně v pomáhajících profesích stále narážíme na to, že týmová spolupráce a sdílení dobré praxe nejsou zvykem. Často to naráží na obezřetnost, strach z kontroly nebo pocit, že druzí mohou sdílení brát jako chlubení či kritiku své vlastní práce.
Pro rodiče musí být takový způsob spolupráce ze strany školy také úplně novou zkušeností. Jaké máš reakce z jejich strany?
Klíčové je to, že celý tento koncept nabízí pozitivní pohled. Zvláště rodiče dětí s postižením bývají unavení, v obranné pozici a mají strach, že zase přijde nějaký problém. Proto je nutné nejdříve vytvořit vztah naplněný důvěrou. Dát jim najevo, že respektuji jejich rodinný model a hledám způsob, jak jejich dítěti pomoci.
Zároveň se zaměřujeme na to, jaké má to dítě dary, nadání a hodnoty. I dítě s mentálním postižením nebo s náročným chováním je jedinečná bytost s řadou silných stránek. Ukázat rodičům, že ty dobré věci na jejich dítěti vidíme, je úplný základ. Teprve když máme vybudovaný tento pevný základ vztahu, můžeme v druhé fázi začít řešit věci, které nefungují.
Míšo, děkuji ti moc za rozhovor a kdybys měla na závěr přidat jedno poselství pro kohokoliv, jak by znělo?
Plánování zaměřené na člověka přináší neuvěřitelný potenciál v tom, že se všichni sejdeme na jedné lodi. Péče o začleňované dítě ve škole totiž znamená propojení učitelů, asistentů, speciálních pedagogů, odborníků z poraden i samotné rodiny.
Tento přístup staví do středu zájmu dítě a vytáhne z každého zúčastněného to nejlepší. To, co funguje učiteli ve škole, může použít máma doma, a naopak postupy z domova lze tvořivě uplatnit při výuce. To, že se díky tomu dokážeme dát všichni dohromady, je na tom vůbec nejcennější.
Michaela Antalíková Němcová
Kdysi dávno v mládí jsem vystudovala Státní konzervatoř, obor operní zpěv. Mým osudem měla být Tosca nebo Carmen. Nicméně mne vtáhla alternativní a rocková hudba. Po podpisu Charty 77 se život nasměroval jiným směrem. Vzápětí přišla Sametová revoluce a měla jsem postupně čtyři děti.
Nejstarší syn je člověk s kombinovaným postižením. Díky němu se můj zájem přesunul do sociální oblasti – vystudovala jsem VOŠ, obor sociální pedagogika a teologie. A také mne začaly zajímat moderní vzdělávací směry, jsem absolventkou a později i lektorkou zejména kurzů Čtením a psaním ke kritickému myšlení nebo Hodnotového vzdělávání.
Učila jsem sedm let své děti v individuálním/domácím vzdělávání. Později jsem pracovala ve školách různého typu. Také ve Středisku podpory inkluze organizace Rytmus jsem lektorovala kurzy pro pedagogy nebo rodiče, které se týkaly začleňování dětí s postižením do běžných škol. Vybudovala jsem komunitní školu Mauglí v Praze. Nyní učím v ZŠ Lyčkovo náměstí, Praha 8. Stále doprovázím svého syna, duševně i fyzicky, pokud chce a potřebuje. Mám čtyři vnoučata a píšu básně.
Nástroje, o kterých Míša v rozhovoru mluví:
- Profil na jednu stránku – co je na dítěti dobré, co je pro něj důležité a jak ho dobře podpořit.
- Komunikační tabulka – co dítě dělá, co se děje kolem a co tím pravděpodobně říká.
- Funguje / Nefunguje – rozhovor, ve kterém se mapuje, co v životě dítěte funguje dobře a co ne.
