Kdy jsem vizuální facilitaci poprvé viděla
Moje seznámení s vizuální facilitací bylo před 18 lety na výcviku v plánování zaměřeném na člověka s Colinem Newtonem a Derekem Wilsonem z britské organizace Inclusive Solutions. Tito dva kolegové pracovali v tandemu: jeden vedl skupinu a druhý na velký papír zachycoval, co lidé říkají. Vzájemně se přitom doplňovali a shrnovali klíčové informace a dohody. Na zdi postupně vznikal příběh člověka v obrazech a všichni v místnosti se dívali na tentýž záznam. Byla jsem nadšená a zároveň jsem měla v hlavě obavy, že tohle je na nás moc velké a v Česku to fungovat nebude, protože u nás plán pro člověka vznikal v kanceláři sociálního pracovníka a psal se do počítače. Někde uvnitř ale byla touha to vyzkoušet. A od téhle touhy byl už jen krůček k odvaze vytáhnout na příští plánovací schůzce aspoň flipchart a dvě barevné fixy. Tím začala moje cesta s vizuální facilitací a brzy jsem začala vidět výsledky v praxi.
Co je vizuální facilitace
Vizuální facilitace je živý záznam toho, co na setkání zaznívá. Během rozhovoru se na velký papír zapisují slova lidí a doplňují se jednoduchými obrázky, rámečky a šipkami. Výsledek nemusí být umělecké dílo ani obrázek, kterému by paní učitelka dala jedničku. Musí být hlavně srozumitelný a věrný tomu, co lidé opravdu řekli.
Na plánovacích schůzkách zaměřených na člověka, o kterých jsem psala v minulém článku, nejčastěji používám metody MAPA a CESTA a vizuální záznam je jejich pevnou součástí. V zahraničí se běžně pracuje ve dvojici: facilitátor vede skupinový rozhovor a vizuální facilitátor zapisuje to podstatné. Tak to dělám i já, kdykoli to jde. Jeden z nás pak může plně poslouchat a druhý hlídá, aby se nic důležitého neztratilo a vše podstatné zůstalo zachycené na papíře.
Proč se vizuální facilitace hodí do sociálních služeb
Za ty roky vidím, že velký papír na zdi dělá na schůzce víc, než by se na první pohled zdálo.
**Člověk je v centru pozornosti.** Vidí, že ho slyšíme. Zapisujeme jeho slova, ne naše odborné překlady. Když je vidí nebo mu je přečteme, může hned říct, že takhle to nemyslel, a opravit je. Mohou to udělat i jeho blízcí, když se sám vyjadřuje těžko nebo pro komunikaci nepoužívá slova.
**Lidé se víc zapojí a udrží pozornost.** Vizuální záznam vtahuje do dění víc než samotné mluvené slovo. Všichni se dívají na jedno místo a mají před sebou stejný obraz. Rozhovor se méně točí v kruhu a snáz se domluvíme na dalším kroku.
**Lidé lépe rozumí.** Obrázku a pár jednoduchým slovům porozumí i lidé, pro které je dlouhý text bariérou, ať už kvůli věku, nebo způsobu komunikace.
**Zůstane záznam pro další použití.** Papír si člověk nebo rodina odnese domů. Může se v něm dál orientovat, postupovat podle domluvených kroků a vidět, jak se plán plní a kdo na té cestě pomáhá.
Vizuální facilitace se v sociálních službách hodí i mimo plánovací schůzky. V přímé práci s lidmi **pomáhá vysvětlit, co se děje** nebo co člověka čeká. Dají se z ní vytvořit i **pomůcky**, například obrázkový přehled dne nebo postup krok za krokem, díky kterým člověk zvládne víc sám a potřebuje méně podpory asistentů. A přínosná je i **na poradách týmu**: když se řečené dostává na papír přímo před očima všech, mohou lidé hned reagovat.
Vizuální facilitace v plánování zaměřeném na člověka ve světě a u nás
V zahraničí, hlavně ve Velké Británii, v Kanadě a v Austrálii, patří vizuální záznam k plánování zaměřenému na člověka už desítky let. Stačí do vyhledávače zadat Person Centred Planning, MAPS nebo PATH a hned uvidíte vizuální záznamy ze skutečných plánovacích schůzek. Existuje k tomu také spousta literatury, kurzů a online workshopů. Sama čerpám nejvíce ze zahraničí a své dovednosti dál posiluji, abych mohla toto řemeslo dělat co nejlépe a byla s výsledkem spokojená já i lidé, pro které vizuální facilitaci dělám.
U nás se vizuální facilitace zatím využívá spíš okrajově, hlavně na konferencích a týmových workshopech, a to většinou mimo sociální služby. Neznamená to, že ji v sociálních službách nikdo nedělá, jen je využívána méně, než by být mohla. Znám služby, kde se stala běžnou součástí praxe a pomáhá porozumění, naslouchání i zapojení lidí, na kterých záleží. Pro mě je dnes samozřejmostí při konzultacích k plánování zaměřenému na člověka i na plánovacích schůzkách přímo v terénu.
Jak se vizuální facilitaci naučit
Tuto větu slyším skoro na každém kurzu.
„Ale já neumím kreslit.“
Mám léty podloženou dobrou zprávu: kresba nemusí být převratné dílo a nemusíme mít k tomu vystudovanou UMPRUM. Dnes se usmívám, když si vzpomenu na své začátky. Byly to dvoubarevné plakáty, a to bez obrázků, a k záznamům, jaké jsem viděla u kolegů z Inclusive Solutions, měly velmi daleko. Byly to ale nutné začátky, bez kterých bych dnes nebyla tam, kde jsem.
Vždycky říkám, že kdo udrží v ruce fixu, nakreslí pár základních tvarů a chce se to naučit, má všechny předpoklady stát se dobrým vizuálním facilitátorem. Na začátek stačí pár prvků: tečka, čára, kruh, čtverec a trojúhelník, jednoduchá postavička, rámeček a čitelné hůlkové písmo. Kreslíme totiž význam, ne umění. Do pomyslné brašny vizuálního facilitátora pak stačí deset symbolů, které ve vaší službě používáte nejčastěji (káva, domov, auto, rozhovor, čas), a zkoušet je nanečisto na poradě týmu. K tomu černá fixa, jedna dvě barvy a velký papír. Je to řemeslo jako každé jiné a dá se naučit.
Vizuální facilitaci také ráda učím druhé lidi. Baví mě ten kontrast, kdy ráno sedí na kurzu parta lidí, kdy mnozí z nich tvrdí, že kreslit neumí, a odpoledne všem pod rukama vznikají velké barevné plakáty, které si odnášejí do praxe. Z mého pohledu je potřeba, aby toto řemeslo ovládlo více lidí v sociálních službách, protože je tam hodně potřeba. Mnoho lidí tak může sociální práce začít bavit daleko více než je baví dnes. Stejně jako mě. Zkrátka pořád platí dvacet let stará věta mých tehdy malých dětí, že tatínek chodí do práce a maminka si v práci jen hraje. Byla to kouzelná dětská slova a dodnes mě na té práci baví nejvíc právě tohle: že něco tak užitečného může být zároveň tak zábavné a tvůrčí.
