Využití facilitace v sociálních službách je mnohem širší, než si většina lidí představí. Když řeknu, že facilituji, kolegové si často vybaví konferenci nebo firemní workshop. Přitom se s facilitací v sociálních službách potkáváme skoro každý týden, jen jí tak neříkáme: na plánovací schůzce s člověkem, na případové konferenci nebo na poradě, kde se tým potřebuje na něčem shodnout.
V tomhle článku proto stručně popíšu, co facilitace je a co není, kde ji služby mohou využít a jak se ji naučit. Na konci najdete, co jsem zjistila o tom, jak se facilitace v sociálních službách využívá u nás a v zahraničí.
Co je facilitace
Facilitace je vedení skupiny tak, aby se všichni zapojili a došli ke společnému výsledku. Slovo pochází z latinského facilis, tedy snadný, a to dobře vystihuje, o co jde: facilitátor má skupině práci usnadnit.
Facilitátor vede proces, ne obsah. Před setkáním si se zadavatelem ujasní cíl a navrhne průběh. Během setkání pak dává slovo i těm, kteří by jinak mlčeli, shrnuje, co zaznělo, a vrací skupinu k cíli, když se rozhovor rozběhne jinam. Na kurzech u Bohumily Baštecké jsem se naučila, že bez jasně stanoveného cíle se se skupinou nikam nedostanu. Proto facilitace začíná dlouho předtím, než lidé vejdou do místnosti.
Pokud byste raději poslouchali, než četli, pusťte si krátké video od organizace Edutica. Srozumitelně v něm vysvětlují, co facilitace je.
Co facilitace není
Facilitace není porada, kterou vede vedoucí a na které se hlavně předávají informace. Není to ani mediace, protože facilitátor nehledá smír mezi dvěma stranami sporu, i když ve skupině s napětím pracovat umí. A není to ani supervize nebo terapie.
Facilitátor také nerozhoduje za skupinu a nepřináší vlastní řešení. Kdyby to dělal, výsledek by byl jeho, a ne skupiny. Obsah totiž patří lidem, kteří jsou na setkání či poradě, protože oni s výsledkem budou dál pracovat. Na plánovací schůzce je to především člověk, o kterého jde.
Kde facilitaci v sociálních službách využít
Facilitace se vyplatí všude tam, kde se schází víc lidí s různými pohledy a kde na výsledku opravdu záleží. V sociálních službách jsou to nejčastěji tyto situace:
Plánovací schůzky s člověkem. Člověk se schází s lidmi, kteří jsou pro něj důležití, a společně hledají, co je pro něj podstatné. Pomáhají při tom nástroje plánování zaměřeného na člověka, například MAPA a CESTA.
Případové a rodinné konference. Rodina a odborníci se scházejí kvůli dítěti nebo dospělému, který je v nějaké komplikované situaci a potřebují se domluvit na dalším postupu.
Porady týmu. Tým řeší složitější organizační či případové situace, například změnu služby, nové postupy nebo situaci, ve které neví jak dál.
Strategické plánování organizace. Vedení i pracovníci společně hledají, kam má služba směřovat, a tvoří plány na další roky. Pomoct může například CESTA (PATH), kterou britská organizace Inclusive Solutions používá i pro celé týmy a organizace. My tyto metody začínáme pro tento způsob plánování používat již také.
Kulaté stoly a setkání s obcí nebo krajem. Workshopy, kazuistické semináře a kulaté stoly pro odborníky ze sociálních služeb pak fungují jako společná práce, a ne jako nekonečné monology, kde se všichni jen střídají u mikrofonu.
U jednodušších témat a méně náročných situací stačí, když facilituje někdo z týmu. Nefunguje to však dobře při náročných setkáních nebo když je třeba, aby u tvorby obsahu byli všichni. Zde je pak komplikací právě to, že ten kdo vede proces, ten se zároveň naplno zapojí do obsahu. Pro interního facilitora je často těžké vybalancovat tuto dvojroli a mnohdy nedojdeme k požadovanému výsledku. Proto si služby často zvou facilitátora zvenku. Jejich pracovníci pak nemusí hlídat proces a můžou zůstat v klidu u tvorby obsahu, například tvorby plánu pro konkrétního člověka. Víc o plánovacích schůzkách najdete v článku o facilitaci plánovacích schůzek.
Kde facilitace pomáhá
Sociální služby stojí na domluvě. Plán, se kterým člověk nesouhlasí, nebo porada, ze které každý odchází s jiným dojmem, nikam nevedou. Facilitace pomáhá, aby se lidé opravdu domluvili, a to při práci s jednotlivcem, s rodinou i v týmu.
Při práci s jednotlivcem. Na plánovací schůzce se snadno stane, že se mluví o člověku, a ne s ním. Facilitátor proto hlídá, aby slovo dostal hlavně ten, o koho jde, a aby plán vycházel z toho, co je důležité pro něj. Nezávislý facilitátor brání tomu, aby ostatní plánovali za člověka. Lidé z jeho okolí navíc snáz přijmou dohodnuté cíle a kroky za své.
Při práci s rodinou. Když se rodina schází s odborníky, snadno převáží hlas toho, kdo má největší autoritu nebo umí nejlépe mluvit. Nestranné vedení dává prostor i rodičům, prarodičům a dětem. Rodina pak může hledat vlastní řešení a odborníci ji v tom podporují. Výsledky z Anglie, o kterých píšu níže, ukazují, že dobře vedená rodinná konference může dětem pomoct zůstat doma.
Při práci v týmu. Porada je často jediné místo, kde se sejde celý tým. Studie z pobytové péče o děti, kterou otiskl Scottish Journal of Residential Child Care, popisuje porady jako „mocná místa“ pro sdílení nápadů i obav, která budují důvěru a pomáhají týmu předcházet vyhoření. Facilitace z porady dělá společnou práci: zapojí se všichni, tým se dostane od popisu problému ke konkrétním krokům a rozhodnutí pak nese celá skupina.
Jak facilitace vypadá v praxi
Pokud jste facilitované setkání v sociální službě ještě nezažili, nejlépe pochopíte, o co jde, když ho uvidíte. Podívejte se proto na video Individuální plánování od HERAFILM, které ukazuje způsob individuálního plánování v CHB Naplno. Velká část videa ukazuje průběh plánovací schůzky zaměřené na člověka, kterou vede facilitátor a na které lidé společně tvoří individuální plán. Je na něm dobře vidět, jak facilitace pomáhá v celém procesu individuálního plánování.
Jak se facilitaci naučit
Facilitace je řemeslo, a tak se dá naučit, i když vám zrovna nejde mluvit před lidmi. Já jsem se ji učila na počátku své praxe na kurzech, které vedli zkušení facilitátoři z Česka i ze zahraničí. Mohla jsem vidět jejich práci zblízka a pak ji postupně přenášet do praxe. Každou další facilitací a zpětnou reflexí jsem pak posouvala svoje dovednosti dále. Nejvíc jsem se naučila z chyb, které jsou prostě k našem rozvoji nejcennější. Po letech na cestě s facilitací mám svoje vlastní motto:
K facilitaci je potřebná pokora a schopnost upozadit sám sebe. Nezbytné je mít rád lidi, snažit se je pochopit a umět se s nimi domlouvat. Velmi prospěje odvaha zkoušet nové věci, přátelský přístup k vlastním chybám a ochota reflektovat svoji práci.
I když jsem facilitovala mnoho různých setkání, přesto jsem si po letech udělala komplexní výcvik facilitace ve firmě Edutica, která se facilitaci v Česku věnuje už přes dvacet let. Dvanáct dní výcviku mi dodalo perfektní základy, mnoho nových nástrojů a chybějící znalosti i dovednosti. Navíc to byla skvělá zkušenost, protože ve skupině byli lidé z různých sektorů. Řeší podobné situace jako my v sociálních službách, a přesto se na ně dívají jinak, a to mě hodně obohatilo.
Pokud o facilitaci zatím nemáte ani tušení, můžete u organizace Edutica začít třeba takto:
- bezplatným webinářem Seznámení s facilitací, který trvá hodinu a půl,
- jednodenním kurzem Facilitační minimum,
- třídenním Uceleným základem facilitace.
Facilitace a plánování zaměřené na člověka
Pokud pracujete v sociálním či školním sektoru a chcete facilitaci využít pro práci s lidmi, pro které pracujete, je tu můj jednodenní kurz Průvodce facilitací: Vedení schůzek bezpečně a s respektem k člověku. Nejde v něm jen o facilitaci obecně, ale o schůzky, kde je potřeba chránit hlas člověka v těžké životní situaci: plánovací a případová setkání, multidisciplinární schůzky a případové konference. Naučíte se takovou schůzku připravit, vytvořit na ní bezpečný prostor, pracovat s napětím i s tichem a dovést skupinu k cíli. Kurz je akreditovaný MPSV, takže si ho můžete započítat do dalšího vzdělávání v sociálních službách, a je určený pracovníkům v sociálních službách i ve školství. A pokud chcete přidat i práci s velkým papírem, podívejte se na článek Co je vizuální facilitace nebo přijďte na kurz Když slova nestačí.
Zkušenosti s facilitací v sociální oblasti v Česku
U nás se o facilitaci v sociálních službách nejvíc mluví v ochraně dětí. Případovou konferenci podle metodického doporučení MPSV vede pracovník OSPOD nebo jím určený moderátor. Organizace Rozum a Cit už v roce 2012 upozornila, že bez nestranného vedení snadno převáží nejsilnější hlasy. Rodinné konference jdou ještě dál: plán pro dítě si vytváří sama rodina a celý proces připravuje nezávislý koordinátor. Pro rodiny z Pardubického a Královéhradeckého kraje a okolí je zdarma pořádá RK centrum, které vzniklo při Amalthee. U dospělých se facilitace dostává hlavně do procesu individuálního plánování. U opatrovníků je zatím spíš výjimkou, přitom právě oni často stojí mezi člověkem, rodinou a službou. Máme s kolegou Michalem Grigou už první zkušenosti s opatrovníky, kteří si nás najmou na přípravu i facilitaci plánovací schůzky s konkrétním člověkem. Víc najdete v referencích a brzy o tom napíšu samostatný článek.
Zkušenosti ze zahraničí
Facilitace v sociální práci je v zahraničí ukotvená pevněji. V Nizozemsku musí služby podle zákona o mládeži rodině nejdřív nabídnout, aby si sestavila vlastní rodinný plán. Velká náhodně kontrolovaná studie z Anglie z roku 2023 ukázala, že z rodin, kterým nabídli rodinnou konferenci, skončilo v péči mimo rodinu 36 % dětí, z ostatních 45 %. V plánování zaměřeném na člověka je hodně inspirace u britských Inclusive Solutions. Facilitaci mají v každém nástroji od MAPY po CESTU a u CESTY doporučují dva facilitátory, jednoho pro proces a druhého pro vizuální záznam. Helen Sanderson Associates zase metodou Working Together for Change sbírají poznatky z mnoha plánovacích schůzek a obce podle nich plánují služby. Podle studie Lancasterské univerzity z roku 2005 bylo nasazení facilitátora nejsilnějším předpokladem toho, že člověk plán opravdu dostal. Přehled 16 studií z roku 2016 pak hodnotí důkazy o plánování zaměřeném na člověka jako slabé, ale nadějné.
Co si z toho beru pro sociální oblast
Výzkum i praxe ze zahraničí ukazují totéž, co vidím na schůzkách: na tom, kdo a jak setkání vede, opravdu záleží. U nás facilitace v sociálních službách zatím stojí hlavně na nadšení jednotlivých lidí a služeb, a tak je tu velký prostor.
Z vlastní práce si beru hlavně tři věci. První je příprava. Dobré setkání začíná dlouho předtím, než lidé přijdou, a proto si se zadavatelem nejdřív ujasním, co řeší, jestli je facilitace vůbec správná volba a k čemu má setkání dojít. Druhá je bezpečí. Když se lidé nebojí mluvit, otevřou se i témata, kolem kterých se tým nebo rodina dlouho točili, a hlas člověka, o kterého jde, opravdu zazní. Třetí je výsledek, se kterým se dá dál pracovat. Hlavní body zapisuji na velký papír, aby všichni odcházeli se stejným přehledem a s dalším krokem, který si sami zvolili.
Často vidím, že i situace, která se řešila měsíce, se dá během dvou soustředěných hodin posunout. MAPA nebo CESTA, kterou lidé společně vytvoří, pak nekončí v šuplíku. Člověk se k ní vrací, ukazuje ji ostatním a tým ví, za čím stojí.
Pokud vás čeká plánovací schůzka, workshop nebo setkání, se kterým si nevíte rady, napište mi. Společně se podíváme, jestli je facilitace to, co potřebujete, a jak by vaše setkání mohlo vypadat. Víc o tom, jak spolupráce probíhá, najdete na stránce Facilitace a vizuální facilitace.
Zdroje
MPSV: Metodické doporučení č. 2/2010 k případové konferenci (2010)
Amalthea: Rodinné konference
Coram: Randomised controlled trial of Family Group Conferencing at pre-proceedings stage (2023)
Robertson, J. a kol.: The impact of person centred planning, Lancaster University (2005)
Ratti, V. a kol.: The effectiveness of person-centred planning for people with intellectual disabilities: A systematic review, Research in Developmental Disabilities (2016)
