Na papíře jsme ušli kus cesty
Když zákon o sociálních službách uložil poskytovatelům plánovat průběh služby „podle osobních cílů, potřeb a schopností osob“, provázela individuální plánování v sociálních službách velká naděje. Individuální plán totiž měl být nástrojem, díky kterému služba uslyší, co člověk skutečně chce a potřebuje.
Na papíře jsme od té doby ušli velký kus cesty. Máme například standardy kvality, metodiky, doporučené postupy ministerstva i šanony pečlivě vyplněných formulářů. Ministerstvo práce a sociálních věcí to v Doporučeném postupu č. 3/2022 říká naprosto jasně:
Individuálně plánovat neznamená sepsat individuální plán, individuální plánování není vyplnění formuláře individuálního plánu.
Navíc dodává, že zákon „nijak nestanovuje, jakým způsobem, či jakou formou má poskytovatel individuální plánování provádět“.
Prostor pro živé, tvořivé plánování tedy služby mají. Jenže… plánujeme dnes opravdu s člověkem, nebo spíš za něj, pro klid inspekce?
Co o individuálním plánování říkají data
Za roky lektorské a metodické práce vidím ve službách jednu věc pořád dokola: plán se často bere jako formalita. Nějak se napíše, aby splnil formální náležitosti. Nejde však jen o můj dojem.
- Inspekce sociálních služeb řadí individuální plánování dlouhodobě mezi nejčastější nedostatky. Zpráva za rok 2020 píše, že se nedostatky v této oblasti objevují „opět“ nejčastěji, zpráva za rok 2023 je nazývá „stabilními“. Společné hodnocení průběhu služby je podle inspektorů „v převážné míře naplňováno formálně". Člověk, o jehož život jde, bývá jen pozorovatelem a společné hodnocení pak v jeho podání zní takto: „Jo, jo, ptají se, jestli se mám dobře…“ Navíc se plán často aktualizuje jen tehdy, když se změní zdravotní stav. Ani zpráva za rok 2025 nepřináší zlom.
- Veřejný ochránce práv upozorňoval na formální a nekonkrétní plány už v roce 2013. Personál sice přání lidí někdy zjišťoval, ale nikam se nepromítla, a jejich splnění tak bylo „pouze na vůli a etice zaměstnanců“.
- Pracovníci samotní to vnímají rozporuplně. Ve výzkumu v devíti domovech se zvláštním režimem viděli pracovníci v plánování smysl v šesti z nich, protože díky němu získávají nové informace o člověku a mohou službu přizpůsobit jeho potřebám. Ve třech ho ale dělali „jen z povinnosti“, častěji ve velkých organizacích (Krybusová, 2015).
- Výzkumníci z Výzkumného institutu práce a sociálních věcí v roce 2026 zjistili, že české studie hodnotí individualizaci péče „především prostřednictvím jednotkových nákladů“. Co individuální přístup lidem přináší do života, většinou vůbec nezohledňují.
Formulářová past: kde nejčastěji uvízneme
1. Plán jako alibi pro inspekci
Plány se často nepíšou proto, aby pomohly člověku, ale aby prošly kontrolou. Formulace se proto přizpůsobují úřednímu jazyku a skutečný hlas člověka se z nich vytrácí. Z původně živého procesu se tak na mnoha místech stala administrativa, kterou pracovníci zažívají jako strašáka.
2. „Vyberte si z naší nabídky“
Příliš často plánujeme jen v rámci služby a nedíváme se na potřeby člověka v jejich skutečné šíři. Model „vyberte si z naší nabídky činností a aktivit“ je velmi rozšířený, ale potřeby člověka pokrýt nemůže. V plánech se pak objevují cíle typu „zapojí se do úterní keramické dílny“. Je to opravdu přání toho člověka, nebo jen zaplňujeme volnou kapacitu dílny? Plán se pak ohýbá podle toho, co služba nabízí, místo aby hledal, co člověk skutečně potřebuje. A co služba nenabízí, z plánu tiše vypadne.
3. Past na SMART cíle
Cíle, které jsou konkrétní, měřitelné a dosažitelné, se skvěle hodí do projektového řízení. U lidí s kombinovaným postižením, u seniorů s demencí nebo u lidí v akutní krizi ale často selhávají. Tlačit člověka v těžké životní situaci do tabulkových cílů mu proto spíš ublíží. Na stejné riziko upozorňuje i ministerstvo: služby si někdy sjednávají rozvojové cíle, které lidé vůbec nepotřebují, například když nutí seniory, aby se učili vařit.
4. Plánování ve dvou
Pracovníci jsou přetížení a na hluboké rozhovory nezbývá čas. Plánování navíc často zůstává jen mezi klíčovým pracovníkem a člověkem, kterého služba podporuje. Chybí tak rodina, přátelé a přirozené okolí, i když právě ti člověka znají nejdéle. Zároveň hrají svou roli i nízká očekávání okolí. Výzkum Západočeské univerzity v Plzni o mladých lidech s mentálním postižením ukázal, že mladí lidé mají vlastní představy o budoucnosti, ale ty jsou často v rozporu s očekáváním lidí kolem nich (ZČU, 2025). Nízká očekávání odborníků označuje za překážku i mezinárodní srovnání stejného výzkumného týmu (Šiška a kol., 2024).
Metodik a postupů máme mnoho, a přesto jsme ve službách stále daleko od toho, co lidé skutečně potřebují. Často neznáme nástroje, jak lidem pomoci v rámci služby a jak i nad jejím rámcem. A to se pracovníci mnohdy opravdu velmi snaží. Výsledkem je frustrace na obou stranách: pracovníci dělají práci, která jim nedává smysl, a lidé dostávají jednotnou péči místo skutečné podpory.
Cesta ven: plánování zaměřené na člověka
Potkala jsem služby, které nebyly s individuálním plánováním spokojené, přestože splňovaly všechno, co ukládá zákon. A odhodlaly se jít dál. Pro mnohé z nich se cestou stalo plánování zaměřené na člověka (PCP, person-centred planning). Klára Hreusová, bývalá vedoucí domova pro osoby se zdravotním postižením v Praze, popisuje, že její tým dřív vnímal dokumentaci jako zbytečnou administrativu. Kurz plánování zaměřeného na člověka jim podle ní „změnil pohled na dokumentaci k individuálnímu plánování“ a tým dnes lépe poskytuje individuální podporu.
Co plánování zaměřené na člověka je a čím se liší od běžného individuálního plánování, jsem popsala v článku Co je plánování zaměřené na člověka a proč to není další formulář. Tady mě zajímá něco jiného: co konkrétně se v individuálním plánování změní, když se služba rozhodne jít dál. A to vše v rámci zákona, který formu plánování nepředepisuje.
Jak jinak může vypadat individuální plánování v sociálních službách
Co se mění ve službách, které se rozhodly plánovat jinak:
Plán začíná u člověka, ne u nabídky služby. Nejdřív zjišťujeme, jaký život chce člověk žít a co je pro něj důležité. Teprve potom hledáme, co z toho může zajistit služba a co jiní lidé a místa v jeho okolí. Plán tak přestává končit u hranic služby.
Forma podle člověka, ne podle formuláře. Součástí dokumentace může být profil na jednu stránku, kruh vztahů, nebo nakreslená MAPA či CESTA. O tom, jak takový záznam vzniká, píšu v článku A co to vlastně je ta vizuální facilitace?
Kroky místo tabulkových cílů. Místo SMART cílů vznikají malé kroky, které respektují tempo člověka a vedou k tomu, co si sám přeje. Měří se to, jestli se v jeho životě něco skutečně změnilo, ne jestli je odfajfkovaný úkol.
Hodnocení, u kterého člověk sedí a mluví. Společné hodnocení přestane být otázkou „jak se máte“ ve dveřích. Je to rozhovor o tom, co se podařilo a co dál, ideálně s vizuálním záznamem, který člověku zůstane.
U stolu nejsou jen dva. K plánování se přidává rodina, opatrovník, přátelé a další lidé, které si člověk přizve. Dobře facilitovaná schůzka jim navíc dá stejný prostor jako odborníkům. Víc o tom v článku Facilitace plánovacích schůzek.
Co ukazuje praxe a co výzkumy
Jak to může vypadat v praxi, popisuje sociální pracovník a lektor Michal Griga. Ve službě, kde pracuje, se plánování zaměřené na člověka stalo běžnou součástí práce. Pracovníci používají životní příběh, sny, profil na jednu stránku a kruh vztahů a pravidelně se s rodinami a okolím lidí potkávají na plánovacích schůzkách. Podle něj to přináší konkrétní změny: lidé se věnují s podporou ostatních tomu, co je skutečně zajímá a spolupráce s rodinami se dostala z formálního vztahu do skutečně partnerské roviny.
Poctivě je potřeba říct, že plánování zaměřené na člověka není zázrak. Zahraniční výzkumy, které jsem shrnula v článku o plánování zaměřeném na člověka, ukazují skutečný, ale spíš střední efekt (Ratti a kol., 2016; Robertson a kol., 2006). Irský přehled výzkumů k tomu přidává důležitou věc: pracovníky řadí mezi nejsilnější faktory, které rozhodují o tom, jestli se cíle z plánu podaří naplnit (García Iriarte a kol., 2017). Právě proto nedává smysl jen vyměnit formulář. Změna musí začít v mysli u lidí, kteří plánují.
Nejsme v tom sami
S formulářovou pastí nebojujeme jen u nás. Ve Velké Británii se plánování zaměřené na člověka stalo součástí státní politiky už v roce 2001. Brzy se ukázalo, že plánů přibývá rychleji než skutečných změn v životech lidí. Britští odborníci Jim Mansell a Julie Beadle-Brown proto v roce 2004 položili otázku, která tamní debatu provází dodnes: plánování zaměřené na člověka, nebo jednání zaměřené na člověka? Upozorňovali, že nový způsob plánování sám o sobě služby nezmění. Potřeba je změnit i to, kdo má rozhodovací moc, a jak jsou pracovníci vedeni a podporováni.
Podobnou zkušenost mají ve Walesu, kde posuzování potřeb nahradili rozhovory o tom, co je pro člověka důležité. Hodnocení z roku 2023 ukázalo, že rozhovor pomohl jen tam, kde z něj vzešel skutečný krok. Jinde lidi spíš frustroval. Britská zkušenost tak potvrzuje to, co vidím i u nás: nestačí se ptát a hezky to zapsat. Rozhoduje, co se stane potom.
Vraťme do plánování život
Individuální plánování v sociálních službách došlo v Česku do bodu, kdy je čas odložit šablony a začít skutečně naslouchat. Kvalita sociální služby nezačíná u dokonalé směrnice v šuplíku, ale u člověka a u lidí, kteří ho podporují.
Pokud i ve vašem týmu, škole nebo rodině cítíte, že plány ztratily život a staly se nutným zlem, dá se to změnit. Někdy přitom stačí dobře vedená plánovací schůzka, vizuální facilitace na tom správném místě a odvaha podívat se na věci jinak.
Zdroje
MPSV: Doporučený postup č. 3/2022 – Individuální plánování, 2022.
MPSV: Zpráva o činnosti odboru inspekce sociálních služeb za rok 2020, za rok 2023 a za rok 2025.
Veřejný ochránce práv: Domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem – zpráva ze systematických návštěv, 2015 (návštěvy v roce 2013).
Krybusová, K.: Specifika individuálního plánování sociálních služeb s osobami se syndromem demence. Fórum sociální práce, 2015, č. 2.
Kocman, D. a kol.: Jaké jsou náklady individualizace dlouhodobé péče? Souhrn evidence z ČR. Geri a Gero, 2026, 15(3). Výzkumný institut práce a sociálních věcí.
Šiška, J., Beadle-Brown, J., Tichá, R., Stancliffe, R., Abery, B., Káňová, Š.: Advances and gaps in policy, practice, and research in transition for students with intellectual and developmental disabilities across four countries. Journal of Policy and Practice in Intellectual Disabilities, 2024. Projekt GA ČR 22-26896S, Fakulta pedagogická ZČU v Plzni.
ZČU: Czech research in Minnesota: Young people with intellectual disabilities and adulthood, zpravodajský portál ZČU, 9. 4. 2025.
Ratti, V. a kol.: The effectiveness of person-centred planning for people with intellectual disabilities: A systematic review, 2016.
Robertson, J. a kol.: Longitudinal analysis of the impact and cost of person-centered planning for people with intellectual disabilities in England. American Journal on Mental Retardation, 2006, 111(6), s. 400–416.
García Iriarte, E. a kol.: A Literature Review to Inform the Development of a National Framework for Person-Centred Planning in Disability Services, NDA/HSE, 2017.
Mansell, J., Beadle-Brown, J.: Person-Centred Planning or Person-Centred Action? Policy and Practice in Intellectual Disability Services. Journal of Applied Research in Intellectual Disabilities, 2004, 17(1).
Welsh Government: Well-being: Research to support the Final Report of the Evaluation of the Social Services and Well-being (Wales) Act 2014, 2023.
